Rychle, rychle běží čas, když lenost dřímá v nás

29. května 2017 v 19:29
Napsat článek k tématu týdne.
Prostá, jednoduchá, ba nejjednodušší věc, kterou se mi daří odkládat, jako celý blog a jeho počátek již několik týdnů. Navíc, jako by mi autoři těchto témat stáli za zády a přesně věděli, co mi navrhnout. Když si udělám takové vlastní "zpátky do minulosti", před dvěma nedělemi bylo téma týdne ČAS PRO SEBE (nebo chvilka, moment, či jiná obdoba toho slova, máme to štěstí, že naše řeč je krásně pestrá), a mně se krásně hodilo začít psát svůj blog právě tehdy. Jedinou podstatou přítomného okamžiku, tedy mlácení do klávesnice se snahou o tvoření velkých, ale v konečné verzi prázdných vět je právě potřeba času pro sebe. Chvilka, kdy budu moci být sama sebou. Ten moment, kdy mi bude dovoleno cítit, psát a pouštět do světa to, co jak a kdy chci. Kdysi mě, po asi pěti minutách kapřího mlčení a mikrospánku celého kolektivu vyděsilo vyřčení věty (ačkoli sebevíc logické a správné), jež zněla asi takto: "No tak, proč to tak autor napsal? Proč? Autor vždy něco píše s nějakým úmyslem. S cílem. Nic nepíše jen tak, nahodile. Za jakým účelem soudíte, že Charles Dickens toto dílo napsal?".
Tehdy jsem totiž pochopila, že mé oblíbené oplácávání a přikrašlování textů a věcí ve skutečnosti není uměním nebo bohémstvím, ale jen výsledkem bohatší slovní zásoby a chvilky nicnedělání navíc. Jak už bylo napsáno, tento výrok je vskutku pravdivý a správný. Pravá umělecká díla, knihy, rozhovory, reportáže, články a sloupky jsou psány s jasně daným, předem určeným, vytyčeným cílem, jak na čtenáře zapůsobit. Jak ho ovlivnit, donutit myslet, jednat, nejednat nebo jen za týden jít, a koupit si obdobné čtivo. Jenže to je moc vážné. Reálné. Také strohé a tak trochu, no, plánované. Plánovala jsem tedy před dvěma týdny obhájit svůj blog tím, že zde budu psát pro vlastní zábavu, potešení, utěšení bohémských, avšak nebohémských potřeb a bez jakýchkoliv slibů, závazů, cílů a jasností, jak si případní čtenáři mají můj článek vyložit. Vymyslela jsem jméno Sobecký blog, protože je o trošce času, kterou strávím naprostou sobeckostí a psaním věcí, který si může každý vyložit úplně jinak, a mně to bude sobecky, jak jinak, než úplně jedno. Blog jsem navzdory své lenosti i založila, ale než jsem se stačila na takovou vlnu sobeckosti řádně připravit, přišlo druhé téma týdne v historii existence mého sobeckého elektronického zápisníčku bez zápisků-KDYŽ SE NIKDO NEDÍVÁ (nebo znovu, když se nikdo nekouká, nemhouří oči, nečučí, nečumí a nevidí, co děláte, hezky pestře, česky si to popišme). I toto téma je velmi vhodné a pro můj blog ideální. Stojím si za tím, že je 100% sobecký stejně jako všechny ty moderní diety a jejich stravovací programy za tím, že jsou biorawbezvlákninybezsójibezcukrubezlepkubezmlékabeztukůapřidanýchcukrůaobsahujípouzepřírodníoleje. Dost mě ale nadchla představa, že tohle všechno psaní, psaníčko mohu provozovat téměř anonymně a nikdo nemusí vědět, kdo, kdy a kde se takto rouhá nad všemi slohovými útvary, literárními druhy, formami a žánry (což, mimochodem, patří mezi mé koníčky a hlavní aktivity, snažit se všechno smíchat tak, aby nebylo poznat, co chtěl naprostý nebásník řici). Když se nikdo nedívá, píšu si svůj sobecký blog, pokud ho někdo bude číst. Pokud ne, nevadí, budu si psát sama pro sebe a své sobecké potěšení. Jenže než se sobec rozhoupal věnovat se pouze sám sobě, opět se převrátila stránka v kalendáři a dnes přišlo téma RYCHLE, RYCHLE BĚŽÍ ČAS. Jak příhodné, že? Tomuto tématu se přeci věnuji celou dobu. Čas vždy uteče, když se téma zdá sebelepší. Když jsem však uviděla toto v pořadí třetí (hurá) historicky známé téma za existenci Sobeckého blogu, donutilo mne to zamyslet se nad tím, proč jsem vlastně ještě nezačala sobecky psát. Dokonce mě to donutilo zamyslet se nad faktem, kolik měsíců neaktivity se toleruje nejen těm sobeckým, ale i milosrdným, hodným, štědrým blogům kolem. Naneštěstí stejně. A tak mě tady máte. První sobecký blog pln tří témat týdne, přičemž ani jedna z předešlých vět nedává smysl. Sobecky musím říct, že alespoň díky tomuto faktu by se předchozí řádky daly, alespoň částečně, považovat za padlé, nepochopené umění.
 

Kam dál

Reklama